říká v rozhovoru prokuristka LitoHUBu Petra Sýkorová
Péťo, na konferenci Svět 2030 jste se Zuzkou Rambouskovou vedly workshopy o životních rolích. Ty jsi máma, manažerka, lektorka, propojovatelka, která z tvých aktuálních rolí ti dává nejvíc zabrat a ve které se naopak cítíš nejvíc v pohodě?
Představ si, že život má 4 etapy. První čtvrtina nás připravuje na život a společnost se stará o nás. Ve druhé dáváme něco my společnosti, nabíráme na sebe různé role a s nimi spojené odpovědnosti. Kolem padesátky postupně ty role zase opouštíme a jdeme směrem do sebe. A v poslední čtvrtině přecházíme do vnitřního klidu a svobody.
Je mi 41 a tak jak říkáš, mám teď několik rolí. Jsem máma, freelancerka, partnerka, studentka, kamarádka… Inspiruju se např. v Blue Zones ~ modrých zónách ~ to jsou místa na světě, kde je největší koncentrace stoletých lidí žijících v radosti a ve zdraví. Moje babička mezi ně patřila. Dožila se málem stovky a do velmi vysokého věku pracovala. Měla kolem sebe velkou rodinu. Milovala čtení, cestování, umění. Jedla velmi střídmě. V 90 chodila s turisty na výlety a plavat na koupaliště. Spoustu věcí mám po ní.
Dělám věci, které mi dávají smysl. Někdy mi ale dělá problém přeskakování. Snažím se, abych si vytvořila prostor a byla v daný moment přítomna v dané roli na 100 %. Nejvíc mi dává zabrat rodičovství. To je pro mě největší učení se i dar zároveň. Klasické zaměstnání a koncept 8 hodin denně, 5 dní v týdnu a 4 týdny dovolené v roce jsem opustila, abych mohla vyzvedávat syna „po o“ ze školky, mohla s ním trávit prázdniny, a zároveň se mohla učit a věnovat se svým projektům. Vyčítali mi, že jsem opustila lukrativní manažerské zaměstnání. Ano, je to těžké, stavím se na vlastní nohy a být na IČO se pořád učím. Krok po kroku. Chce to trpělivost.
Téma letošní konference bylo Věk je dar. Žijeme v době, která nám spíš říká, že věk je nepřítel, s kterým se musíme vypořádat. Co je pro tebe osobně největší dar, který jsi dostala s přibývajícími roky?
S mladistvou naivitou a velkou energií se mi podařilo zrealizovat spoustu skvělých věcí. Pak jsem měla období pozorování. A teď mám zase tvůrčí období, ale už s větší rozvahou, pokorou a trpělivostí. Vždycky jsem měla štěstí na moudré starší lidi kolem sebe, kteří mi jsou velkou inspirací, jak v práci, tak v rodině i mezi přáteli.
Velkým darem jsou lekce, které život naservíruje sám, ale to si člověk uvědomí, vždycky až z odstupem, že? V lednu jsem dělala v Indii rozhovory s lidmi nad 50+ o 3. etapě života a jejich osobních zkušenostech. O výstupech napíšeme třeba příště.
Máš pocit, že se u nás umíme od sebe navzájem učit? Že se starší neurážejí, když jim mladí radí a naopak mladí mají trpělivost naslouchat těm, kteří už mají něco za sebou?
Nedá se to generalizovat. Potkávám naprosto skvělé mladé i staré lidi, kteří mají chuť spolu komunikovat a není jim lhostejné, co se kolem děje. Ráda je podporuju. Ale taky zažívám i ty zahořklé, zapšklé. Na jednom úřadě jsem se setkala u 50–60 letých s opravdu absurdním arogantním chováním. Nikomu bych to nepřála. Mezi zaměstnavateli jsem se díky své profesi naopak setkala s úžasnými firemními kulturami. Vždycky je to o lidech.
Víme o tobě, že propojuješ světy, které se můžou zdát vzdálené – freelancery a podnikatele, studenty VŠAPs, obce, neziskovky, jógu… Co je ten hlavní společný jmenovatel, který se snažíš do všech skupin vnést?
Kvalita života, respekt k etapám života, přirozená moudrost a radost, pochopení fungování člověka v kontextu společnosti, podpora podnikavosti. Měla jsem možnost nahlédnout do různých organizaci napříč sektory, jsou to puzzle. Baví mě propojovat.
Jóga pro tebe není jen protažení na podložce, ale i životní filozofie. Studovala jsi to přímo v ášramu v Indii u Swamini Pramanandy v Purna Vidya Foudnation. Jak se dá jógový klid a nadhled přenést do někdy hektického podnikatelského prostředí?
Cesta jógy mi pomáhá v denním rozhodování i konání. Pomáhá mi vidět jiné perspektivy. Dává mi vhled do úplně běžných věcí. Fascinuje mě pozorovat fungování mysli. Ale mám se ještě hodně co učit. Čím jsem starší tím víc vím, co ještě nevím.
Na různých úrovních řešíš slaďování práce a rodiny. Jak to máš ty sama? Daří se ti uplatňovat work-life balance i ve vlastním, nabitém životě?
Psala jsem o tom do časopisu Heroine v době po rodičovské a po rozvodu. Největší dík patří mojí rodině. Jsem vděčná, že máme všechny babičky a dědečky v jednom městě a dokonce mám svoje rodiče v jednom domě. Můj syn je šťastný, že vyrůstá přímo i s dědou a babi. Mám za sebou osobní zkušenost s vyhořením, takže si musím hodně hlídat do čeho se pouštím a pozorovat, kdy je toho moc. Měla jsem panické ataky. Stává se mi, že jsem přehlcená. Ale už s tím umím líp pracovat.
S Martinem Businským a Rosťou Janatou jste založili platformu Manarte, máš nějaký vysněný projekt nebo hosta, kterého bys tam chtěla mít? Na které další osobnosti vedle Petra Horkého se můžeme těšit?
Moje velké přání je, aby dalším naším hostem byla Lucie Výborná. Naplno rezonuju s jejími hodnotami a je pro mě velkou inspirací. Tak držme palce, že přijme naše pozvání a na podzim ji uvidíme u nás na severu.
Spolu s dalšími nadšenci připravuješ letošní ročník sousedských slavností Zažít Litoměřice jinak. Chystáte nějakou novinku?
Moc si přeju, aby to byly opravdu sousedské slavnosti. Aby to nebyl další festival, jarmark apod. Aby se lidé zapojili sami. Ať každý přinese koláč, výpěstky ze zahrady, chlebíčky, svou oblíbenou mňamku. Ať se společně sejdeme jako lidi tam, kde se normálně potkávají ulice. Loňský ročník byl skvělý. Zpívali jsme, besedovali, tvořili. Tak držme palce, ať se i letos sejdeme. Snad nám vyjde i zábor jedné z přilehlých ulic, kterou bychom rádi proměnili třeba v přirozené divadlo. Vzhledem k vinobraní máme dřívější termín než celá republika a to 5/9. Budou dvě lokality. Jedna dopoledne u Severky. Druhá odpoledne a večer v Palachovce.
A co ÓMko? Možná není třeba tenhle festival představovat, dneska už má u nás tradici. Ale přece jen, proměňuje se nějak?
Letos proběhl 9. ročník. Mám z toho velkou radost. Během oprav Parku Václava Havla jsme festival přesunuli do ploskovických zámeckých zahrad, kde je to úžasné. ÓMko si drží svůj příjemný charakter. Každý ročník je lehce jiný, ale poslání je stejné. Představit jógu v její šíři a učit se společně napříč generacemi i pokročilostí. Podporovat projekt Malé jógy, což je jóga pro onkologicky nemocné děti. A společně oslavit Mezinárodní den jógy, který je výjimečný tím, že ho hned napoprvé naprosto jednoznačně schválily všechny členské země OSN. Lidé po celém světě se sejdou a společně praktikují. Letos mi poprvé psali lektorky z jiných měst, že by moc rády byly součástí. Příští rok oslavíme 10 let.
Náš LitoHUB už taky oslavil pár let existence. Co tě ve sdíleném prostoru „nekonečných možností“ nejvíc těší?
Největší radost mi dělají lidé, kteří tu pracují a nacházejí tu zázemí pro své akce, a taky organicky vznikající HUB crew. Těší mě, že společně pořádáme různé workshopy a eventy. Učíme se. Sdílíme své podnikatelské praxe. Je skvělé, že jsme startovní čarou pro lidi, co se přistěhují do Litoměřic. Rukama nám projdou velmi zajímaví a inspirativní lidé. Podnikatelská sféra je neskutečná škála profesí. Je to velmi obohacující. Navíc máme opravdu příjemné prostředí na perfektním místě.
A co teprve ty výhledy ze záchodu! 🙂 Díky za rozhovor.
Kateřina Minková
Spolupráci si s Péťou můžete domluvit prostřednictvím Katalogu expertů.
