Moje generace často slýchá, že je pasivní. Že jen sleduje svět přes obrazovky. Že si stěžuje, ale nechce nést odpovědnost.
Já s tím zásadně nesouhlasím.
Mladí lidé nejsou apatičtí. Jsou unavení z pocitu, že na nich nezáleží.
A právě proto je dnes občanská odvaha důležitější než kdy dřív.
Nevyrostli jsme v klidné době.
Vyrostli jsme v krizi.
Covid nás odstřihl od světa a rozbil důvěru.
Válka na Ukrajině nám ukázala, že svoboda má cenu a že mír není samozřejmost.
A každý další rok sledujeme, jak se zpochybňují hodnoty, na kterých stojí demokratický stát.
Ne tanky.
Ale slovy.
Zlehčováním.
Normalizací extrémů.
Útoky na nezávislá média, na pravidla, na instituce, které mají chránit stát před zneužitím moci.
A to je přesně moment, kdy se láme otázka občanské odvahy.
Protože demokracie dnes neumírá dramaticky.
Umírá potichu.
Ve chvíli, kdy si řekneme: „Tohle se mě netýká.“
Ve chvíli, kdy přestaneme klást otázky.
Ve chvíli, kdy rezignujeme.
Já jsem se do veřejného dění nezapojil proto, že bych měl velký plán.
Zapojil jsem se proto, že mi nebylo jedno, co se kolem mě děje.
Protože jsem viděl, že se o mladých často rozhoduje bez mladých.
A že největší problém není nesouhlas – ale nezájem.
Občanská odvaha nevypadá jako hrdinství z učebnic.
Je to ochota vstoupit do prostoru, který není pohodlný.
Mluvit s lidmi, kteří nás zpočátku neberou vážně.
Zůstat, i když to trvá déle, než jsme čekali.
A nevzdat se jen proto, že změna není okamžitá.
A právě mladí lidé v tom hrají klíčovou roli.
Ne proto, že bychom byli lepší.
Ale proto, že ještě nejsme smíření s tím, že „to tak prostě je“.
Protože jsme vyrostli v době, která nás naučila, že jistoty nejsou navždy.
A že pokud se o demokracii nebudeme starat my, nikdo jiný to za nás neudělá.
Často se ptáme: „Co můžu udělat?“
A odpověď zní: „Cokoliv.“
Neexistuje manuál na občanskou odvahu.
Nemusí to být demonstrace.
Může to být dopis.
Otázka.
Petice.
Zájem.
Rozhodnutí nebýt potichu.
Každý takový krok je signál, že demokracie žije.
Že občanská společnost funguje.
Že nejsme jen publikum, ale herci.
A pokud si dnes klademe otázku, jestli má smysl se angažovat, odpověď podle mě zní jasně:
Právě dnes to má smysl víc než kdy jindy od roku 1989.
Ne proto, že bychom stáli před stejnou hrozbou.
Ale proto, že znovu stojíme před stejnou volbou.
Buď budeme jen sledovat, jak se posouvají hranice.
Nebo řekneme, že nám na těch hodnotách záleží.
Občanská odvaha neznamená dokonalost.
Znamená odpovědnost.
A začíná ve chvíli, kdy si mladý člověk řekne:
„Tohle je i moje země. A moje budoucnost.“
Tobiáš Bruno Galia, člen Poradního sboru mládeže předsedkyně Evropské komise
